GR 11: Autentický příběh přechodu španělských Pyrenejí

Pokud sbíráte travel tipy napříč planetou, tak jste na správném místě. Prahnete po zážitcích a chcete vidět celý svět nejlépe z výšky, rozhodně čtěte dál, protože pro oudoorové nadšence není v Evropě větší výzvy jako GR 11. Tento článek a následně autentický příběh vznikl na základě zkušenosti naší kamarádky Anežky z loňského roku.

Jak vznikla myšlenka na cestu GR 11

V červenci 2023 jsem se vydala do divočiny, kde jsem prožila 38 dní intenzivního dobrodružství. Společně se podíváme na to, co nenechat doma, kolik si vzít peněz, jak pracovat se strachem anebo jak si vychutnat svobodu, které běžně přitahujeme otěže.

Dálkový přechod GR 11 je jeden ze tří dálkových treků táhnoucích se přes celé pohoří Pyrenejí, které tvoří hranici mezi Španělskem a Francií. Je to taková prochajda od majáku k majáku. Trasa začíná u Atlantského oceánu u majáku Cabo de Higuer na baskickém pobřeží a končí u majáku Cap de Creus u Středozemního moře v Katalánsku. Vysokohorská trasa dlouhá 840 kilomterů vás povede nekrásnější částí španělských Pyrenejí. Takový Valle de Ordessa, to bude topovka. Tak na co čekáte? Vložte řízek mezi chleba a vyrazte vstříc nečekajícímu dobrodružství.

Základní informace o treku GR 11

• Počet dní – 30 – 45 dní
• Start a cíl – Cabo de Higuer/Cap de Creus
• Pomocník na cesty – mapy.cz (nejlepší parťák na cestách), aplikace GR 11
• Vzdálenost – 840 kilometrů
• Značení – bílo-červené
• Převýšení – 45 000 m
• Státy – Španělsko, Francie, Andora
• Horolezecké úseky – úseky s řetězy či lany
• Vhodné měsíce – červen, červenec, srpen, září

3 základní životní potřeby na treku

Dobrý spánek, výbava a hlavně dostatek tekutin a jídla. Toto více než desekrát podtrhuji.

Sólo cesta – strach, který zdržuje

Mám strach! Pokud se vám tohle honí hlavou, tak je to naprosto v pořádku a mohu vás ujistit, že to není neřešitelný problém. Já cestu absolvovala sama, a tak strach byl přirozenou součástí. Měsíc putování je poměrně dlouhá doba a je třeba si mysl hodit do pohody. Mě ani nenapadla varianta, že bych nedošla do cíle, ale tím chci na druhou stranu říci, že když už to necítíme, tak je naprostá pohoda promyslet na kameni, co dál a smířit se s verzí „je čas vyrazit zpět domů.“

Dobré je si strach z cesty definovat a ujasnit si, čeho konkrétně se bojíme. Já se od úplného začátku obávala střetu s medvědem a zvířectva obecně. Když se mi počtvrté propletla zmije mezi nohama, tak jsem si řekla, že bát se hadů nemá smysl. Když jsem ale uviděla medvědí sekrementy, tak jsem se snažila smířit se skutečností, že až ho uvidím, tak určitě nejprve budu panikařit, ale i přesto se pokusím udělat maximum proto, abych vyvázla živá a zdravá.

Je třeba podotknout, že ve Španělsku žije jen pár desítek medvědů, z nichž většina je v Katalánsku, takže je opravdu velká náhoda na nějakého natrefit, ale z vyprávění ostatních hikerů, kteří měli to neštěstí, vím, že štěstí přeje připraveným. Ve finále jsem dospěla k tomu, že mi ten strach z medvěda bere spoustu energie, zdržuje mě, už se bát nechci a hlavně, že bát se, mě nebaví. Nakonec jsem si efekt strachu zprůměrovala a došla k závěru, že mě zpomalil o tři dny. 😀

Kdy vyrazit na GR 11

Na trasu GR 11 se vyráží nejčastěji v období od června do září, a to zejména kvůli nejlepším podmínkám v horských oblastech Pyrenejí. Ale jako ve většině hor, tak i v Pyrenejích rozhoduje počasí. Letošní rok to z předpovědi před odjezdem vypadalo, že pláštěnku od příjezdu neodložím. Nakonec byl opak pravdou a já ji využila pouze párkrát. Dokonce i velké bouřky, na které jsem byla upozorňována, nebyly tak rozsáhlé jako rok předtím. Bouřky jsou v Pyrenejích velkým strašákem, taková bouřka v divočině je slušná diskotéka. Nejčastěji se formují navečer, a tak doporučuji plánovat přechody nejvyšších vrcholů v dopoledních hodinách.

Díky tomu, že jsem vyrazila začátkem července, tak se ve vyšších výškách drželo minimum jarního sněhu. Doporučuji sledovat aktuální podmínky.

Největší frekvence poutníků je během letních prázdnin v červenci a srpnu, a tak převážně v těchto dvou měsících může být ubytovací zřízení přeplněné. V tomhle období bude případné ubytování a strava na horských chatách potřeba rezervovat s časovým předstihem. Pokud vyrážíš sám/sama, ale chceš mít pocit, že je pořád někde někdo, tak doporučuji vyrazit během července a nejlépe začátkem. Horským chatám se v Pyrenejích říka Refugio. Tohle je pouze doporučení. Já jsem si nikdy žádnou chatu/Refugio dopředu neobjednala. Pravdou je, že chaty byly opravdu plné a pro klid v duši je dobré si rezerve udělat. Na chatě se velmi často stává, že všichni mluví jenom španělsky, ale nelekejte se. Oni to španělsky zopakují tolikrát, že to možná nakonec i pochopíte, a ještě dostanete večeři, kterou si samozřejmě zaplatíte.

Je důležité sledovat aktuální počasí a přizpůsobit tomu i plánování jednotlivých etap treku. V horách se předpověď mění velmi rychle a počasí může být až nebezpečné. Vybavte se tedy vhodným oblečením do jakýchkoliv podmínek.

Počet dní na GR 11

Tohle je velmi individuální. Záleží, jestli jste hiker běžec, hiker pohodář, anebo hiker „stíhám všechno“. Ten je můj oblíbený. Takový hiker „stíhám všechno“, stíhá jít, kochat se, fotit, a ještě popovídá s ostatními. Počet dní se liší v závislosti na kondici a počasí. Rekordní doba je méně jak 25 dní. Obecně se ale doporučuje si na přechod vyhradit kolem 45 dní, abyste si mohli udržet nějaké komfortní tempo. Během cesty jsem potkala i trekaře, kteří šli 500 km přes padesát dní, anebo naopak 600 kilometru za 17 dní. Tak i tak je to v pořádku, prostě jdeš, jak to cítíš.

Kterým směrem na GR 11 vyrazit?

Tohle je za mě fakt důležitý, protože první dny na treku můžou být nejtěžší, a tak je třeba zvolit správný start. Na cestu se můžete vydat z obou směrů. Ze západu na východ, to by znamenalo, že budete začínat u Atlantského oceánu, anebo z východu od Středozemního moře. Já začínala u majáku Cabo de Higuer, kde mě ráno probudily vlny Atlantiku a kde oficiálně začíná i GR11, alias „Trans Pireneica“. Sama jsem dlouho rozmýšlela, kterým směrem půjdu, a nakonec to za mě rozmyslel kamioňák, který jel do Irunu k Atlantiku.

Zpětně to vnímám jako nejlepší rozhodnutí před odjezdem. Většina lidí  volí právě cestu ze západu na východ, kvůli chladnému počasí na začátek a lepšímu nástupu do hor. Z mojí zkušenosti platí, že čím více jsem se blížila k moři, tím méně vody bylo. Poslední čtyři dny byly opravdu náročné, bez výhledu, ve velmi vysokých teplotách po asfaltu nebo mezi kaktusy a téměř bez vody. Nedokážu si představit start v těchto teplotách. Často můžete slyšet, že u oceánu startuje i více lidí, a tak pokud chcete cestovat více sami, tak volte začátek u moře. To v mém případě úplně tak neplatilo.

Jak se dostat na start GR 11?

Možností, jak se dostat na start, je mnoho. Já zvolila netradiční způsob a vyrazila jsem zadarmo spolujízdou v kamionu. Pan řidič mě vyhodil kdesi v Irunu a já se stopem dopravila až k majáku Cabo de Higuer. Jak taková spolujízda funguje? Přidáš se do skupiny na facebooku – luxusní spolujízda kamionem, napíšeš příspěvek, že potřebuješ jet tam a tam a JEDEŠ. Cesty byly náročné a pro silné povahy.

Lidé se dopravují různě. Letadlem, autobusem, anebo stopem. Za mě nejjednodušší a nejkomfortnější způsob dopravy je letadlem. Pokud startujete na západě, tak doporučuji letět do San Sebastiánu (Hondarribia), odkud můžete jít pěšky k majáku, kde je i camp s restaurací, anebo si vezmete taxík, který vás kolem 15 euro doveze k majáku. Poslední možností je maják úplně vynechat a jít rovnou z letiště. Tuhle variantu by mi ale svědomí nedovolilo, a tak  jsem si po večerním příjezdu ustala na vyhlídce u útesu a přečkala tak svou první noc. Další cesta je letadlem do Bilbaa, z Bilbaa autobusem do San Sebastiánu a odtud autobusem, stopem, pěšky či taxíkem k majáku.

Z druhého směru bude nejjednodušší letět do Barcelony, odkud se autobusem vydáte do města Llanca, odkud se po pár přestupech dostanete až na nejvýchodnější cíp Cap de Creus. Pokud si chcete po cestě odpočinout, tak doporučuji strávit čas v přímořském městečku Cadaqués, které vás dost možná oslní. Z městečka můžete jít pěšky k majáku Cap de Creus, anebo jet autobusem.

Mapa GR 11 a značení na trase

Mapu zadarmo seženete kdekoliv na internetu nebo můžete sbírat papírové mapy na jednotlivé úseky během cesty. Vzhledem k tomu, že trpím orientačním nesmyslem, tak jsem zvolila nejjednodušší variantu a stáhla jsem si Seznam mapy trasy GR 11. Opět musím mapy.cz vychválit. Nejenom, že seznamku mělo stažených spoust cizinců, ale mapy měly zaznamenané veškeré vedlejší cesty a perfektně mi pomáhaly. V kamionu jsem si stáhla ještě placenou aplikaci GR11, která se mi zezačátku zdála geniální, ale stejně jsem převážně používala seznamky. Aplikaci ale doporučuji stáhnout, protože vám ukazuje vodní zdroje, potraviny, nocoviště, lékárny, refugio, camping spoty, kempy, nadmořskou výšku, počet ušlapaných kilometrů, procentuální část ušlé trasy a mnoho dalšího. Potkala jsem trekaře, kteří využívali pouze papírové mapy a já jim tajně záviděla, protože mi mapy vybíjely telefon. Také jsem se setkala s turistickou digitální navigací.

Značení je mnohdy opravdová šílenost. Na jednu stranu až na Katalánsko je trasa po celou dobu jednoduše a přehledně značená. Značení je bílo-červené a často se objevuje na kameni, stromu, skále či cestě. Velmi často je ale velmi špatně vidět, a tak jsem si zašla kilometr výškový dolů, a pak zase hezky celá vytočená nahoru. V Katalánsku legrace teprve začíná, tam mnohdy vidíte jedno značení na kilometr a půl. Značení je pořád stejné, ale jakmile přejdete z jednoho regionu do druhého, tak se změní styl a barva rozcestníků.

Trasu před odjezdem nemusíte detailně plánovat. Vzhledem k tomu, že se kříží s trasou HRP a místy narazíte na rozcestníky, tak s trasou můžete jakkoliv manipulovat. Budete mít možnost využívat zkratek, či si přidat na vzdálenosti a náročnosti. Já jsem téměř celou dobu kopírovala trasu GR11, ale byli tací, kteří často využívali alternativ po trase HRP.

Jídlo a voda

Jídlo

Záleží, jestli máte vařič, anebo budete mít suchou stravu, ulehčíte si batoh a výživnější jídlo si dáte jednou za pár dní v restauraci. Já měla jeden vařič, který mi 10 dní před koncem došel, a poté už jsem se stravovala jenom na sucho, tzn. zelenina, ovoce, salát, bageta, sýr, salámy, avokádo… Já jsem milovnice dobrůtek, takže jsem měla strašně moc sladkého a užívala jsem si momentů, když jsem snídala čokoládu se sušenkami. 😀

Na trase se nachází spousta obchůdků, restaurací, kde si můžete doplnit zásoby, záleží na rychlosti treku. V průměru jsem chodila kolem 20 – 25 km denně a v centrálních Pyrenejích, kde jsem byla závislá na vlastních zásobách či na stravování v horských chatách, jsem se vybavila jídlem na čtyři dny. Mimo centrální Pyreneje si vystačíte s jídlem na dva, tři dny.  Důležité je myslet na státní svátky, víkendy a odpolední siesty, které často začnou ve 12:00 a končí kolem páté odpoledne. V těchto dnech a hodinách může být zavřeno, a tak si plánujte jídlo vždy na pár dní dopředu a pokuste se vyvarovat případným komplikacím s otevírací dobou. Vybírejte jídlo, které je jednoduché na přípravu a je nutričně hodnotné. Doporučuji vakuovaná jídla, anebo dehydratované jídlo z decathlonu, které mi chutná.

Voda

S vodou je to v Pyrenejích opravdu parádní. Byla jsem mile překvapená, kolik pramenů, studánek a pítek se zde nachází. Je tomu tak hlavně na západě a ve střední části Pyrenejí.S nedostatkem vody se setkáte až při klesání ke Středozemnímu moři na východě. Na své cestě jsem posledních pět dní před cílem neměla vodu téměř nikde. Jelikož byla většina studánek vyschlých, tak jsem musela nosit spoustu vody. Byl to opravdu nezvyk, protože do té doby jsem chodila s litrem a půl maximálně a bohatě si vystačila. Litr jsem měla v camelbaku a půlku v láhvi. To jsem měla jako jistotu, kdyby došel camelbak a mě vypekl plánovaný vodní zdroj. Pomocí mapy jsem si kontrolovala množství vodních zdrojů během dne a podle toho jsem se zásobovala. Občas jsem si vystačila s litrem vody.

Je třeba podotknout, že v centrální části Pyrenejí se bez filtru na vodu neobejdete, a tak ho doporučuji nenechat doma. Tahle chyba se stala mě, naštěstí mi ho daroval jeden český hiker, kterého jsem potkala a dlouhé dny bez filtru byly zality sluncem a přefiltrovanou vodou. Pamatuji si, že jsem filtrovala i vodu z louky, kde se pásl dobytek, voda byla špinavá a mírně zapáchala, ale neměla jsem na výběr. Občas jsem byla v patové situaci a rozmýšlela jsem se, zda vodu, ve které plavou brouci vzít, ale vzala jsem ji a i s touto vodou se filtr obstojně vypořádal. 

Co si sbalit na GR 11?

Já na GR 11 vyrážela v červenci, takže vybavení odpovídá horskému letnímu počasí, ale každý rok může být jiný, zejména kvůli sněhové nadílce, takže je dost možné, že sníh vydrží až do pozdního léta, v takovou chvíli je nutné být připraven.

Základní výbava

Obuv na trek

Boty jsou nejstěžejnějším vybavením celého treku. Když jsou dobré boty, tak to může být začátek úspěchu. Právě na obuvi jsem já strašně pohořela a nesla následky celý přechod. Vysoké teploty, vlhko a občasný déšť mi ukázali, že tvrdé a těžké pohorky z Gore – texem nebyly ta správná volba. Hned druhý den se mi udělaly velké puchýře. Určitě bych volila lehkou, trialovou obuv bez gore-textu, která vám rychle vyschne a nejlépe s kotníkovou fixací, ale to je subjektivní, protože někteří hikeři nesnesou kotníkové boty.

Spousta trekařů měla outdoorovou obuv od značky ALTRA a nemohli si boty vynachválit.

Batoh

Batoh, další nedílná část dobré výbavy. Já měla krosnu od značky OSPREY model KYTE 46 litru. Velikostně dostačující s kovovou konstrukcí. Tedy pokud jste ultra ligt, tak je zbytečně těžký. Důležité je si před cestou batoh seřídit na míru. OSPREY je známý svým zádovým systémem. Já zjistila, že mi zádový systém u tohoto modelu bohužel nevyhovuje, a tak jsem si od třetího dne na trase do zádového systému musela dát ručník a camelbag dát do boční kapsy, aby mě batoh netlačil. Pro ultra light hikery doporučuji stránku s batohy pod sedm kilo či travellight, kde mají parádní batohy.

Hůlky

Hůlky usnadní výstup i sestup. Před odjezdem mi na cestách vždy jen překážely. V Pyrenejích jsem je používala od prvního dne a nemohu si je vynachválit. Mnohdy mě zachránily před pádem a ulehčily mi nepříjemný sestup. Hůlky Decathlon FORCLAZ bohatě stačí.

Spacák

Zvolila jsem spacák označený jako třísezónní a byla jsem spokojená. V Centrální části Pyrenejí občas teplota nedosahovala vysokých hodnot, pamatuji si, že ráno byla jinovatka. Mou výbavu obohacuje v poslední době velmi oblíbený spacák s kachním peřím značky Warmpeace Viking 600.

Stan

Stan je opět velmi důležitá část výbavy. Vzhledem k tomu, že spánek je nutný, tak doporučuji nešetřit a stan si koupit kvalitní a lehký. Doporučuji cenově dostupný stan Lanshan, který je i pro jednoho, anebo tarp s podlážkou. Velmi dobrá je i značka Zpacks, ale tady už si budete muset připlatit. Doporučuji stan s vyšším vodním sloupcem.

Vařič

Já měla vařič značky Coleman s malou kartuší z Decathlonu. Bohužel hned první večer jsem zjistila, že mi kartuše netěsní s vařičem. V tomto případě lze kartuš po cestě koupit v železářství nebo v lyžařském středisku.

Oblečení do sucha i do vodičky

Snažila jsem se balit jen to, co je nezbytně nutné. Snažila jsem se batoh odlehčit co nejvíce, ale vzhledem k tomu, že už jsem měla spoustu svého vybavení, které je váhově snesitelné, ale ne nejlehčí, tak jsem neutrácela za ultra light. Váha batohu je pro mě samotnou náročné téma a musím říci, že s váhou velmi bojuji. Krosna byla poměrně těžká, a tak jsem ještě přes kilo věcí nechala v kamionu. Odhadem jsem na zádech nesla kolem 14 kilo. S vodou a jídlem jsem měla skoro 17 kilo.

Ubytování na GR 11

Na treku je mnoho možností, jak strávit noc: v hotelu, hostelu, v horské chatě refugio, v campu nebo ve stanu „nadivoko“. Záleží na vašem denním rozpočtu a na rychlosti.

Kempování/ camp spot

Nejjednodušším a nejlevnějším způsobem spaní je nadivoko, někde v lese, v horách, na louce, jak já říkám, spaní v divočině. Spaní venku je skvělé v tom, že vám poskytne naprostou volnost. Stan či širák vám umožní jít spát kdekoliv chcete a kdykoliv chcete. Tento způsob nocování vás vtáhne do krajiny, splynete s přírodou a okolí budete vnímat mnohem intenzivněji. Pro mě je spaní nadivoko nejlepším způsobem, jak prožít svobodu a postavit se strachu z neznáma. Na stanování mě baví blízký kontakt s přírodou, a tak jsem tento způsob využívala nejčastěji. Kemp jsem využila 2x, refugio 1x a nedopatřením jsem jednou spala v hotelu.

Také narazíte na mnoho kempů, které se nejčastěji pohybují od 12 euro do 25 euro za osobu na noc se stanem. Záleží v jakém úseku zrovna jste. U Atlantiku campy byly levnější než za polovinou treku u středozemního moře. Je to příjemné, protože si zde můžete vyprat, nabít elekrtoniku a vykoupat se pod teplou vodou.

Klasické táboření (to znamená rozbalit si stan na několik dní a pobývat na jednom místě) je zakázané, ale takzvaný „bivouac“ přespání na jednu noc bez stanu i se stanem, je povolený. Výjimkou jsou národní parky a jiná chráněná území, kde je stanování omezeno či úplně zakázáno. Příkladem zakázaného spaní ve volné přírodě je národní park Ordesa y Monte Perdido

Je důležité si najít rovné místo na spaní, kousek od vodního zdroje na opláchnutí, vaření a hygienu. Občas tomu předcházelo hledání za tmy s pomocí mapy, ale vždycky jsem místo nakonec našla. Velkou pomocí mi byla aplikace GR11, která ukazovala různé camp spoty na trase během dne. V aplikaci bylo zaznamenáno, na kolikátém kilometru se nacházíte vy a na jakém camp spot a kolik se na camp spot vejde stanů. Spoustu hikerů neslo papírového průvodce GR11, kde jsou v rámci každé etapy uvedeny zdroje vody i místa na kempování.

Horské chaty refugio

Celý přechod by se teoreticky dal zvládnout s přespáním na ubytovacích zařízeních. Mezi nejčastější zařízení v horách patří horské chaty v Pyrenejích, takzvané Refugio. V nabídce máte i teplou stravu v podobě oběda, večeře, a potom snídaně. Ubytovat se můžete i bez stravování. To je potom mnohem levnější. V Refugii Cap de Llauset najdete provozního Martina z Krkonoš. Myslel si, že jsem Italka a až potom jsme se dopracovali k tomu, že je z Česka a už 15 let žije v Pyrenejích. Takže si pokecáte i s krajanem.

Některé chaty Refugio jsou úplně zadarmo. Ale POZOR. Mnohdy jsou v dost šíleném stavu a ve finále zjistíte, že je to jen chýše pro dobytek. Někdy budete naopak mile překvapeni, že jsou Refugio ve velmi dobrém stavu a jsou zadarmo.

Poznámka. Doporučuje se chaty předem rezervovat. Zvláště v sezóně může být plno. Vzhledem k tomu, že já v Refugi spala pouze jednou, tak jsem žádné nerezervovala a vždy vše řešila namístě. Pokud plánujete spaní po horských chatách, tak stačí požádat kolegy z jiného Refugia, aby na chatu zavolali a oznámili váš příchod nebo si na chatu zavoláte sami a vše si vyřídíte.

Albergue a hotely

Hotely a španělské hostely Alberque budete mít možnost využít vždy, když vaše etapa bude končit v civilizaci. Alberque je levnější a šance, že zde natrefíte na podobné outdoorové a cestovní nadšence, může být větší než na hotelech.

Kolik stojí přechod GR11?

Tohle je dost individuální. Záleží na tempu, kterým půjdete a na vašich preferencích. Můžete spát každý den venku zadarmo a koupat se v řekách, nebo si komfort dopřejete jednou za týden, anebo pokaždé, když přijdete do civilizace. Všechny tyto preference jsou úplně v pořádku a vše na hiku děláme, jak cítíme. Já celou cestu pojala dost sportovně, spala jsem v divočině a vůbec jsem nestrádala. Byli tam trekaři, kteří měli denní budget 100 euro, a tak spali v hotelích pokaždé, když došli do civilizace. Nepočítám, kolik jsem vložila do výbavy, protože tu už jsem delší dobu testovala. Orientačně se vším všudy, i se suvenýry a s jízdou a pobytem v Barceloně, jsem utratila 20 000 korun za 45 dní. Trek jsem šla 38 dní a zbytek dní jsem stopovala a cestovala po Španělsku.

Další dálkové přechody

Náš tým se přímo vyžívá v dálkových pochodech, které si můžete užít i vy. Přečtěte si náš článek o tipech na nejlepší evropské dálkové treky a vydejte se za dobrodružstvím. Na všechno ostatní se čas vždy najde, jo a nějaký prachy vždycky zbydou.